Takovou sněhovou nadílku v Praze a jejím okolí, jaká nás letos potkala, už dlouho nepamatuju. I díky přetrvávajícím krutomrazům :-) jsem se uchýlil k pro mne netradičním formám tréninku, jakými jsou tůry, nebo aspoň delší procházky, nebo bruslení a to dokonce pod širým nebem! O víkendu se chystám vyrazit do Brd na běžky, a v sobotu plánujeme menší hokejovou estrádu. O čem se ale chci více rozepsat, je moje první zkušenost s dráhovou cyklistikou. Díky Sparťanskému teammanagerovi Jirkovi Sivákovi, mám možnost každé úterý v podvečerním čase zakroužit si v Bublině, jak se Motolské dráze přezdívá. První kroky byly váhavé, ale netrvá zase tak dlouho a každý se rychle dostane do nekonečného kolotoče. Počáteční strach z opravdu hodně nakloněné dráhy uvnitř zatáček nutí k vysokému tempu. První kola tak jezdíte bez ohledu na tep a jen tajně doufáte že nějakým zázrakem neslkouznete dolů. Pomalu si ale hlava zvyká na neustále se rychle střídající zatáčku s krátkou rovinkou a i tempo lehce klesá...

Tak tohle si asi prožil poprvé každý, mě nevyjímaje. Ke konci prvního tréninku už to ale docela šlo a já si vychutnával každý průjezd točkou, ve které je krásně cítit rostoucí tlak odstředicé síly. Druhý trénink jsem jel až po vánocích, s dost velkým odstupem, ale už množstvím zkušeností. Točit nohama mi vydrželo celkem asi na 1,5 hodiny se dvěma přestávkami na občerstvení. Trénink je to určitě dobrý, sám jsem zvědav jaký přínos pro mne bude mít. Jediná a pro mnohé dost náročná je psychycká stránka...ono přemluvit se a hodinu a půl jezdit téměř v kornoutu.....není to jen jiný trenažer..?